Jen jsem se na momentíček koukla na spolužáky a hlavou mi prolétla taková myšlenka nebo spíš uvědomění si, jak se tam strašně moc netěším..do školy..do školy mezi ty lidi..mezi mé spolužáky..já tam nechci...já tam prostě nepatřím..fakt ne...musela bych se změnit, abych byla jako oni, přesto bych mezi ně nezapadla...trápí mě to...že přestože mám ve třídě ještě 30dalších lidí (pokud Jana udělá reparát z angličtiny), stejně si s nimi nerozumím a asi ani rozumět nebudu...jsem prostě mimo jejich svět..tak se jich nedotýkám...jediné, co máme společné, je škola..je mi z toho strašně smutno...strašně moc se bojím vrátit mezi tyto "kaliče"...bojím se samoty..nechci se tam cítit tak strašně sama..proč mě ta samota stále provází? Já to nechápu...co je na mně tak jiné, že mezi ně stejně nezapadnu? Vždyť i oni sami jsou všeci jiní..a co mají společného? Zábavy, alkohol, cigarety, smích, slovní zásobu, společnou řeč..asi jsem opravdu příliš jiná, než oni..nevím, jestli je dobře, že jsem v této třídě..šlo to, dokud jsem si myslela, že tam mám Šárku, jenže teď, když už i Šárka dospěla k jejich stylu života...nechci být pokrytec a tvářit se, že jsem jako oni, jenže ani nechci být sama obklopená tolika lidmi...je to zničující..ta představa, že už za několik dní tam budu muset...vrátit se...jsem z toho smutná..šedé myšky, co tam loni byli, se změnili, změnili se v lidi toužící po zábavě, změnili se na "kaliče"...jsem sama...sama v cizím světě...sama ve světě, kde se mi nelíbí..sama ve válce..ne že by to tam bylo tak nepřátelské..jen je to tam tak smutné...jsem obětí dnešní doby...jsem jako mimozemšťan v té naší třídě...a možná i ve světě...jsem ztracená...a nenajdu se..musela bych se změnit, jenže já chci být svá..jak bych se mohla změnit o 100% a přitom být svá? Být taková, jaká jsem? To přeci nejde a nedává to rozum..