Vím, že na rodinu by si člověk stěžovat neměl, ale na druhou stranu, když mě něco žere, je lepší se z toho vypsat, ne?

Vadí mi, že moje rodina neholduje sportu, nejezdíme na dovolenou a celkově z prázdnin nic nemáme. Přijde mi, že jsme jak štvanci, samá práce a žádná zábava, žádný život, jenže mně je 16 let a můj život mi přijde dost ubohý a proč? Protože ho nemám čím naplnit. Nemám žádné zájmy, nemám se čím odreagovat od práce, a tak jsem stále otrávená, unavená, nudím se. Možná, že i tohle je důvodem, proč nedovedu přestat myslet na sebeubližování. Toužím po žiletce, nechci se zabít, jen to mám prostě ráda, vím, že se to nedá pochopit, ale přesto to tak je. Miluji sebepoškozování, asi mi to víc dalo, než vzalo, asi mi to pomohlo se odreagovat, nevím, těžko říct, faktem zůstává, že je pro mě den ode dne těžší si neublížit, stále si říkám: "Jen jednou...naposledy", ale v hlavě mi také zní tenký hlásek, že jestli to udělám teď, bude se to opakovat. Nechci s tím bojovat, já chci žít, jenže tohle prostě patří k mému nudnému a ubohému životu. Tohle je jak světélko ve tmě, já to tak cítím, i když vím, že by se mnou asi jen málokdo mohl souhlasit...