Proč moji maminku víc zajímá, abych nezaspala do školy, než jak se cítím. Proč ji také nezajímá, že když řeknu, že mi není dobře, že tím nutně nemusím myslet, že je mi zle od žaludku? Proč musím zviditelňovat své tzv. problémy, aby si jich vůbec někdo všiml? Cožpak nejde hned si o tom otevřeně promluvit, když je problém na světě? Hezky za tepla to vyřešit? Proč to tak u nás nefunguje? Je mi zle, zase jsem do toho spadla..Zase si ubližuju a vlastně ani nevím proč..Nechci do školy, tak moc tam nechci a stejně vím, že tohle nic nevyřeší, že tam budu muset...jenže je tu otázka, zda tam vůbec jít...pro jednou se přeci nic nestane..napadne každého..jenže co když to PROJEDNOU pak bude u všeho a já už nebudu mít cestičku zpět?...Nebudu se mít kam vrátit? Vím, že s tímhle přístupem bych to nikam nedotáhla...:( ale co mám teď dělat????? Dnes máme tělocvik, vím, že to nedávám a nechci špatné známky, pak máme angličtinu a já to neumím..zase...opět nemám úkoly, neumím věty...jsem prostě k ničemu...já vím, že je to jen moje chyba....že se stačilo tomu věnovat tak dvě, tři hodinky..ale prostě...zazdila jsem to...zase....zapomněla jsem na to...nebo spíš jsem tuto POVINNOST připravit se do školy nechtěla vidět......zase jsem zvolila jednodušší cestu....jenže to nic neřešííí...možná už mi došlo, že je třeba věci řešit..před problémy se totiž nedá utíkat..vždy nás dohoní...jsou rychlejší a ví, kde jsme...jsou vynalézavější..problémy ví, kde nás najít...a přitom řešení jsou tak pomalá a složitá, že se nám vyhýbají...neměla bych opakovat ty samé chyby stále dokola, když to stejně k ničemu nevede...neměla bych to dělat.....jenže....záškoláctví to stejně neřeší, co?....leda bych měla další problémy..jenže...říkám si, že by to mamku třeba nakoplo a začala se o mě zajímat zas trochu z jiného pohledu..začala by pátrat..neviděla by jen tu debilní docházku....třeba by se naučila mi rozumět...možná by mi pak mohla spíš i pomoct..