Co je na samotě tak strašného, že z ní většina lidí šílí?

Jsem přesvědčená, že samota není ZLO....Samota není náš nepřítel, a proto bychom ji neměli vidět jako něco, co nám má ublížit. Neměli bychom se jí bát, protože patří k životu...Nenavádím k samotářství..samota je zdravá..ale ne věčná samota..My lidé jsme totiž tvorové společenští, takže by se nám těžko žilo někde na pustém ostrově s vědomím, že někde jinde žije tolik lidí...

Samota je důsledek..ne příčina...takže nás netrápí samota sama o sobě, ale to, čím byla způsobena..co nás k samotě vedlo, co ji způsobilo.

Ať už se jedná o dobrovolnou samotu (někdo, komu jsme věřili z celého srdce, nás zklamal, podvedl a my se staneme nedůvěřiví, nikoho si nechceme připustit k tělu..a podobně) nebo nechtěnou ( rozvod, úmrtí partnera/partnerky atd.) , vždy je jen a jen na nás, jak se se samotou popereme. Jak se s ní vypořádáme... Sedět doma na zadku a kňourat, trápit se, obviňovat sebe nebo svět...stěžovat si, jak je svět zlej a tak podobně..to je jen užírání....Jednou umřeme...možná to pro nás bude vysvobození, ale nebylo by lepší, kdybychom ten život prožili pořádně? Žijeme teď...teď a tady jsme naživu..takže co takhle se zvednout a jít životu vstříc? Prožít ho se vším všady? Možná teď, když jsme sami..se necítíme dost silní a podobně..ale..to ještě neznamená, že to tak musí zůstat navždy. Záleží jen a jen na nás....Každý svého štěstí strůjcem jest.