Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "0e7"
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7ANO, UŽ JE TO TAK...TENTO BLOG KONČÍÍÍÍÍ.....UŽ BRZY....
ALE NEMUSÍTE BÝT SMUTNÍ...PROTOŽE SE SESTŘENKOU JSME SI ZALOŽILY SPOLEČNÝ BLOGÍÍÍS www.lutziakhakia.pise.cz
TAKŽE SE S VÁMI ROZHODNĚ NELOUČÍM NA DLOUHO......VŠEM ČTENÁŘŮM BLOGÍÍSKU MOC DĚKUJI ZA PŘÍZEŇ A KOMENTÍÍÍKY..MÁM VÁS MOCMOCMOC RÁDA A TĚŠÍM SE, ŽE BUDETE CHODIT I NA TEN DRUHÝ BLOG, AŽ TENTO SKONČÍÍÍ.....MĚJTE SE FANFÁROVĚ A BRZY ZASE NASHLEDANOU..PÁPÁPÁPÁPÁ:-*
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Vzpomínám
Vzpomínám, jak jsem Tě poznala.
Vzpomínám, jak jsem s Tebou tančila.
Vzpomínám, jak jsem Tě s úsměvem zdravila.
Vzpomínám, jak jsem s Tebou mluvila.
Vzpomínám, jak jsem se na Tebe těšila.
Vzpomínám, jak ráda jsem Tě viděla.
Vzpomínám, jak krásně jsem se s Tebou cítila.
Vzpomínám, jak mi bylo v tvém náručí.
Vzpomínám, jak krásný je pocit bezpečí.
Vzpomínám, jak jsem se Tě zbytečně bála.
Vzpomínám, jak jsem vedle tebe nejistě stála.
Vzpomínám, jak jsem Ti napsala milostné psaní.
Vzpomínám, jak mě tížilo mé vyznání.
Vzpomínám, jak jsi ho ale nikdy nedostal.
Vzpomínám, jak nebyl nikdo, kdo by Ti ho dal.
Vzpomínám, jak jsem vše zkazila.
Vzpomínám, jak jsem vše zahodila.
Vzpomínám, jak jsem Ti ublížila.
Vzpomínám, jak jsem se všeho bála.
Vzpomínám, jak jsem se Tě vzdala.
Vzpomínám, jak sladce ses na mě usmíval.
Vzpomínám, jak sis se mnou povídal.
Vzpomínám, jak moc jsem Tě nesnášela.
Vzpomínám, jak moc jsem Tě přesto chtěla.
Vzpomínám, jak jsem se v nás nevyznala.
Vzpomínám, jak moc jsem to nechápala.
Vzpomínám, jak to všechno skončilo.
Vzpomínám, jak se to všechno zničilo.
Vzpomínám, jak jsem se s Tebou nasmála.
Vzpomínám, jak jsem kvůli Tobě plakala.
Vzpomínám, jak jsem Tě odbyla.
Vzpomínám, jak hnusná jsem na Tebe byla.
Vzpomínám, jak je to strašně dávno.
Vzpomínám, jak ve mně zůstalo jen prázdno.
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Nemůžu vydržet sama se sebou. Opravdu je to moc obtížné! A to zlo, o kterém jsem často mluvila, to nejsem já, to je ta sedmnáctiletá dívka uvězněná v mém těle. Já jí tak strašně moc nerozumím, nechápu ji a nesnáším ji. Je to jako vnitřní peklo. Je zlá na mě a přitom si myslí, že je to její, to moje tělo. Myslí si, že když mi vnukne myšlenku, abych se pořezala, ublíží sobě, ale tak to není. Ta druhá dívka je spíše jen duch. Není to živá bytost. Je to duch, který akorát využívá mého těla, aby mohla žít ta ztřeštěná holka. Uskutečňuje své myšlenky a ideály prostřednictvím mě, mého těla a mého života. Zabydlela se v mé kůži, v mém těle a teď mě trápí. Nedokážu ji vyhnat. Ani nevím jak.
Přeju si, aby ta příšerná holka, která mě změnila k nepoznání, zmizela z mého života, a to jednou provždy. Kdyby to šlo, zabiju ji, ale nestala bych se pak stejně zlou holkou, jakou je ona sama? Nebyla bych snad ještě horší než ona???
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Letos na jaře mi bude 65 let. Mám pět dětí a osm vnoučat. V životě jsem to neměla vždy jednoduché, ale nemohla jsem vzdát ten boj o přežití, už kvůli dětem ne. Po smrti mého prvního muže jsem si vevnitř stýskala, ale současně jsem se snažila být navenek dost silná pro své děti. Bylo potřeba, abych jim byla mámou i tátou. Nedoufala jsem, že potkám někoho dalšího, ale pak jsem poznala Milana. Žila jsem s ním téměř 26let. Nebyli jsme svoji, žili jsme jako druh s družkou. Po necelých 26letech Milan zemřel. Podrobnosti o jeho smrti uvádět nebudu, protože mě to stále nenechává klidnou. Letos to budou tři roky, co už tu s námi není. Mé děti ho brali jako náhradního otce a vnoučata mu neříkali jinak, nežli dědo. Považovali ho za dědečka, protože pravého dědečka nepoznali. Byl to úžasný člověk. Trvalo to, než jsem se i s jeho smrtí dokázala vyrovnat. Zavrhla jsem možnost, že bych ještě někoho mohla poznat, ale osud mě mile překvapil. Nyní mám Mirka. Nežijeme spolu, ale i tak spolu trávíme spoustu času. Strašně mi připomíná Milana. Taky je diabetik a nejraději by mi snesl i modré z nebe. Stále mě zahrnuje dárky, vytahuje do společnosti, většinou na plesy a na jaře spolu pojedeme na rekreaci do Luhačovic. Už se moc těším. Mirek bydlí v Medlově a má psa Brita. S Britem jsme kamarádi. Je to přátelský pes. Někdy u Mirka spím a jindy spí Mirek u mě. Má tu i pyžamo, akorát nesmí zapomenout vzít si s sebou inzulin. Když spolu nejsme, voláme si. Je mi s ním moc dobře. Po delší době trápení a smutku jsem šťastná. Mirek zásobuje naši rodinu vynikajícími jablky. Teď jsem zrovna trochu nastydlá, a tak mě zásobuje také pomeranči a dalšími vitaminy, protože máme jít na ples. Jsme šťastná, že jsem ho poznala. Má moc dobré srdce a tuze rád se se mnou dívá na televizi. Máme společné zájmy. Tanec, zahrádku, Evu a Vaška a další dechovky. Těším se z jeho přítomnosti. Zpočátku jsem se obávala reakce rodiny, že jsem si někoho našla, ale teď už si s tím hlavu nelámu. Mirek je prostě úžasný, a tak se líbí všem. Myslím, že není šťastnějšího člověka pod sluncem, než jsem já.
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Akce úklid dokončena...
Cítím se prázdnááá...žádné užitečné myšlenky, vědomosti, nápady..múza si zbalila kufry a táhla zas o dům dál....je pryč..kdo ví, jestli se zas někdy na mě přijde podívat, jak žiju...jak se mi bez ní daříí...
Můj uklizený pokoj vypadá příšerně..Samozřejmě jde jen o můj subjektivní názor, takže někdo jiný si může myslet, že to tu vypadá hezky, ale já vím svéé...
Když tu byl nepořádek, vypadalo to tu živěji a ne tak prázdně, smutně, neživě...
Sotva vejdu do pokoje, mám pocit, jakoby tu bydlel někdo, kdo tu vlastně nebydlí..jen proletí sem a tam a vyspí se tu..toť vše..
Jenže pravdou je, že kromě školy tu trávím většinu dne i noci...
Takže..co takhle oživit pokoj, aby se tu dalo vydržet a vše na mě "nepadalo"?..
Já jsem pro změnu..ale jak na to nebo respektive co změnit????
Realizace mi tentokrát asi potrvá dééle, protože opravdu nevíííím...
Možná se to ale podaří a já budu mít po dlouhé době zase důvod k radosti..nebo ne důvod, protože ten jsem určitě měla už i dříve, ale prostě radost samotnou, kterou jsem dříve bůhvíproč nemohla cítit..
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Už nedokážu snášet ten samotářskej život......
Nač mám pusu, když si nemám s kým povídat???
Já už takhle nemůžu dál....
Co je to za život, kde chybí radost ze života?...
Co je to sakra za život, který žiju? Je mi 17let a žiju jak nějaká stařena....
Nebaví mě to..Kdo mě zachrání z té šedi nudného všedního dne????
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Jéééje! Ti rodiče jsou taky občas prudiči, nemyslíte??? Stále vidí jen chyby, chyby, chyby... Když se mi něco povede, jó tak to nevidí..když se po dlouhatánské době dám do uklízení, jó tak to také nevidí, ale že zapomenu nachystat k obědu lžíce, to si všimnou hned... Jako by se jim to nikdy nestalo.... Oni snad NIKDY nebyli mladí a třeba zamilovaní, zapomnětliví, teenageři toužící po svobodném poli působiště, kde by se mohli projevit..a ne stále podle očekávání druhých? Stanovují si debilní pravidla......já nechápu, jak jsem mohla žít normálně tak před 5 lety...fakt to byl úplně jiný život..ale tohleto...to už se kolikrát nedá vydržet..ale já mám taky jen jedny nervy..a ať se na mě nikdo nezlobí, ale čeho je moc, toho je příliš... Nemáte někdo tip, jak zkrotit rodiče???
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Já musím pryč a není kam a není s kým...
Co dělat mám? Proč mě pronásleduje stín?
Zlý sen, zlé myšlenky, zlé pocity, zlý stín.
Zaplavilo mě ZLO, zaplavuje mě splín.
Co se to stalo? Co se tak změnilo?
Proč je tu zlo? Jak sem vklouzlo?
Kdo ho sem vpustil?
Je horší než bomba,
je horší než žár ohně,
je horší než vražda...
to vnitřní ZLO..
Zničí všechny ideály,
zničí chuť žít,
zničí všechno a všechny.
Je bezohledné. Nekouká na škody, které působí..
Kdo mě tím zlem každý den včas zásobí???
ZLO, jdi pryč a hned a nechej mě být!
Nechej mě žít!
Já nejsem tvůj otrok! Nejsem tvůj sluha! Nechci tě poslouchat..
Nenávidím tě, ty vnitřní ZLO!!!
ZLO, jsi zlé, jsi jako zhoubná choroba.
Jsi horší než mor.
Tak už mi dej pokoj!
Jdi pryč!
Kšáááá!!!
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Co je na samotě tak strašného, že z ní většina lidí šílí?
Jsem přesvědčená, že samota není ZLO....Samota není náš nepřítel, a proto bychom ji neměli vidět jako něco, co nám má ublížit. Neměli bychom se jí bát, protože patří k životu...Nenavádím k samotářství..samota je zdravá..ale ne věčná samota..My lidé jsme totiž tvorové společenští, takže by se nám těžko žilo někde na pustém ostrově s vědomím, že někde jinde žije tolik lidí...
Samota je důsledek..ne příčina...takže nás netrápí samota sama o sobě, ale to, čím byla způsobena..co nás k samotě vedlo, co ji způsobilo.
Ať už se jedná o dobrovolnou samotu (někdo, komu jsme věřili z celého srdce, nás zklamal, podvedl a my se staneme nedůvěřiví, nikoho si nechceme připustit k tělu..a podobně) nebo nechtěnou ( rozvod, úmrtí partnera/partnerky atd.) , vždy je jen a jen na nás, jak se se samotou popereme. Jak se s ní vypořádáme... Sedět doma na zadku a kňourat, trápit se, obviňovat sebe nebo svět...stěžovat si, jak je svět zlej a tak podobně..to je jen užírání....Jednou umřeme...možná to pro nás bude vysvobození, ale nebylo by lepší, kdybychom ten život prožili pořádně? Žijeme teď...teď a tady jsme naživu..takže co takhle se zvednout a jít životu vstříc? Prožít ho se vším všady? Možná teď, když jsme sami..se necítíme dost silní a podobně..ale..to ještě neznamená, že to tak musí zůstat navždy. Záleží jen a jen na nás....Každý svého štěstí strůjcem jest.
† 31. 01. 2009 | kód autora:
0e7Myslím, že je vhodná doba, abych se přiznala, jak moc jsem byla naivní, protože právě moje naivita mi hodně ublížila.
Všechno začalo asi před dvěma lety, kdy jsem jela na lyžařský výcvik, zjistila jsem, že nemohu věřit ani nejlepší kamarádce, umřel mi děda a já jsem se cítila strašně opuštěná, a proto jsem se upnula na sbor, ten jediný mě skutečně držel nad vodou a umožnil mi alespoň na chvíli zapomenout na mé trápení a na můj smutek. Tenkrát to ještě šlo, ale pak... přišly prázdniny, nastala nuda a v srpnu jsem odjela do Maďarska, kde jsme vyhráli stříbrné pásmo a zároveň jsme se dozvěděli strašně smutnou novinku, že sbormistr odchází do důchodu. I když měla sbor převzít paní učitelka Jakešová, všichni věděli, že už to nebude ono, že dřív nebo později se sbor rozpadne. Doufala jsem, že sbor vydrží ještě alespoň rok, dokud budu na základní škole, protože jiné zájmy jsem neměla. Po několika měsících se sbor skutečně rozpadl a já jsem se více soustředila na psaní deníků a příběhů, protože jsem potřebovala zlepšit náladu. Utápěla jsem se v slzách a když už mi docházela slova a já jsem dopsala deník, našla jsem si novou zábavu- SU. Chtěla jsem to vyzkoušet, ale pak už to nešlo zastavit a já dostala strach. Týden jsem s tím přestala a opakovalo se to celé od začátku. Jen důvod, proč jsem chybovala znovu a znovu se měnil. Jednou jsem cítila, že potřebuju trest, že jsem něco nepslnila a tak podobně... Důvodů k potrestání bylo více a více... Bylo těžké si uvědomit, že už mi to přerůstá přes hlavu..Pak se stal zázrak...alespoň jsem si to myslela...dokonce jsem vydržela bez SU i měsíc...nevíce tři..ale zase jsem to nějak nezvládla a opakovalo se to.......To už jsem se poučila. Uvědomila jsem si, že silná vůle nestačí k tomu, abych to zvládla.. Bylo toho na mě opravdu moc. Cítila jsem se strašně unaveně, vyčerpaně, přepracovaně, nemožně, podrážděně a ve stresu, někdy dokonce nereálně...Teď je to pryč..napadlo mě mnohokrát..........ale vím, že zdání klame..takže.......je to spíše dlouhodobý boj proti sobě samotné....Došlo mi, že ve snaze se osvobodit od problémů a starostí, jsem se uvěznila do jiného a většího problému, se kterým jsem pak měla více než dost starostí...
Pozn.: Toto je tajný zápisek...Tolik mi záleželo na tom, aby se ho nedočetli mí blízcí, že jej nemám ani v deníku...
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
